Vážená paní Livie Klausová,

je tomu přesně rok, co jste přijela společně s panem prezidentem do Jemnice. Byl jsem rád, že jste si udělala čas a přišla jste mezi nás kluky a holky zdejšího dětského domova. Bylo pěkné s vámi strávit odpolední čas. Já asi nikdy nezapomenu na to, co přišlo po tom, co jste odjela a zamávala nám z auta. Strhlo se velké drama a hlavní roli v tom všem hrál text, který jsem napsal. Bylo to upřímné svobodné vyjádření mého názoru na podle mě naprosto zbytečné přípravy před Vaší návštěvou. Za všechno uvádím jediné- proč zametat příjezdovou silnici? Já moc dobře vím, že jste přijela za námi a chtěla jste vidět, jak opravdu žijeme a ne vyleštěné kliky a spáry na chodnících.

Ve škole, v dětském domově, kde vyrůstám, později na střední škole a nyní i na vysoké škole mi mlátí do hlavy, že žijeme ve svobodné zemi a říkat anebo psát své názory je samozřejmostí. Zkusil jsem to. A narazil jsem. Ale poučil jsem se. Můj upřímný názor vyvolal mnoho reakcí lidí, kteří se mnou hádali, někteří mě chtěli vyhodit… Vždyť i vás to nenechalo nečinně přihlížet a zavolala jste mi na mobil. Diskutoval jsem s naštvanými lidmi a někdy i s lidmi, kteří se mnou souhlasili.

Myslel jsem si, že všechno už utichlo a všechno je už v pořádku. Zmýlil jsem se.

Vážená paní Klausová, chtěl bych Vás požádat o zamyšlení nad rozhodnutím, které učinil fond Václava a Livie Klausových k podpoře časopisu pro děti z dětských domovů v České republice. Tento časopis jako první otiskl reportáž, „Jak Livie Klausová viděla místo dětského domova Potěmkinovu vesnici.“ Chtěl bych s velkou radostí říci, že Váš fond toto jediné médium pro děti z dětských domovů sponzoroval pět let a stalo se z toho příjemné pravidlo - jak pro Vás tak pro kluky a holky z ústavních zařízení v České republice. I díky vaší podpoře jsme mohli každý měsíc listovat časopisem, do kterého si píšeme svoje zážitky z výletů, svoje příběhy, svěřujeme se, jaké to je odjet od mámy a táty,… Já si na časopisu Zámeček vážím toho, že díky němu máme zastání. Vzpomínám si na to, jak před lety mladík upozornil ve svém textu, že paní ředitelka zakazuje návštěvy rodičů dětí, jiný zase upozornil na kamerový systém ve dvou dětských domovech. Po intervenci redakce časopisu Zámeček, všechny tyto protizákonné činnosti ředitelů zmizely. Zámeček nám pomáhá už třináct let. A třináct let nám pomáhají hodní lidé. Tereza Maxová, Petr Kellner nadace ČEZ, ministerstvo školství. A do nedávna i vy a Váš fond. Nyní přišlo rozhodnutí. „Nebudeme dále sponzorovat časopis Zámeček!“

Jako malý kluk jsem se v Zámečku naučil, že za svobodný a upřímný text nebo názor se platí. A že občas mohu dostat přes prsty. Jsem tedy zvyklý na nadávky anebo ostrá slova. Ale neschválení žádosti si vykládám jako trest za svobodný a upřímný názor jednoho kluka z děcáku. A vůči takovémuto signálu ostře protestuji!

Vděčím Zámečku za to, že jsem se naučil psát, ta chuť se neustále prohlubuje. Ještě pořád mám před očima radost toho malého Graciána, který viděl svůj podpis pod prvním rozhovorem, který napsal. Mám před očima, zpocené čelo jedenáctiletého kluka, který v ředitelně na koberečku vysvětluje, že prostě jen napsal, co si myslí… Podobné zážitky mají i ostatní kluci a holky z dětských domovů z Česka a mě na tom všem mrzí, že Vaše rozhodnutí může právě tyto zážitky, sny o novinařině, sny o spisovatelství nebo jen touha vědět jak to vypadá v děcáku v jiném kraji, vážně ohrozit.

Nedávno jsem si říkal, že bych to Zámečku chtěl jednou oplatit. Ale nyní jsem vydávání časopisu vážným způsobem ohrozil tím, co mě celou dobu redakce Zámečku učila- svobodným textem. Cítím se proto jako rukojmí.

Věřím, že neschválení té žádostí byl jen omyl a ne msta. Vím, že dvacet nebo třicet tisíc, které nám každoročně na vydávání Zámečku přispíváte je jen malá kapka rozpočtu fondu Václava a Livie Klausových. Pro nás, ale znamená strašně moc.

S pozdravem

Gracián Svačina 

email: gracian.svacina@zamecek.net