Se svou průvodkyní Lenkou Procházkovou jsem se setkala v základně všech streetworků, malém bytě na Žižkově. Nedbale zařízený byt je nejen skladištěm potřebného materiálu, ale i Lenčinou kanceláří. Hned na začátku nemohu pochopit, proč streetworkeři drogově závislé přímo „nezachraňují“, ale vlastně jim jen napomáhají v dalším fetování. „Drogově závislí jsou strůjcem svého života, svého zdraví a svého fungování ve světě. Nikdo jim do toho nemůže kecat. Já jim jen mohu umožnit, aby brali drogy bezpečně…,“ vysvětluje mi u cigarety drobná pětadvacetiletá Lenka.

Streetworking je sociální služba, která funguje po celé České republice. Hlavním cílem streetworkerů je kontaktovat přímo na ulici injekční uživatele drog a vyměnit jim špinavé jehly za čisté, přičemž ty použité streetworkeři shromažďují a bezpečně likvidují. Denně jich vyberou přes 600. Také sbírají použité jehly v pražských ulicích a parcích, čímž zabraňují šíření žloutenky, AIDS a dalších infekčních nemocí. V současné době pracuje v terénu osm lidí, kteří si mezi sebou dělí denní pětihodinové a noční dvouhodinové služby. Pracuje se 365 dnů v roce, o víkendech i svátcích, v létě i v zimě.

Lenka mi podrobně ukazuje všechno, co streetworkeři zdarma drogově závislým poskytují. „Primárně máme stříkačky jedno kubíkovky a půlky, dáváme i nástavce a  harm reduction materiál na bezpečnější braní.“ S úsměvem dodává: „Tedy bezpečnější braní v uvozovkách, protože žádné braní drog není bezpečné.“ Harm reduction je přístup, který se snaží snižovat riziko zdravotního poškození u drogově závislých.  Podle Lenky je to jakýsi způsob myšlení, filosofie. „Mezi harm reduction  materiál patří třeba  konzelín, tedy alkoholový tampon na desinfekci kůže před vpichem. Dál filtry na filtrování dávky, nebo injekční voda k ředění dávky.“ Filtr mi připomíná část vatové tyčinky k čištění uší. Vloží se do kapalné dávky drogy a odfiltruje škroby a příměsi, které ucpávají žíly, plíce a srdce.

Během našeho povídání si Lenka vše pečlivě skládá do velké černé tašky. „Stříkačky shromaždujeme do kyblíku, kam si je klient háže sám. V podstatě se každý obslouží, my jen vydáme čistý materiál.“ Jasně červeno-žlutý kyblík je, jak se později dovídám, kromě očního kontaktu jakýmsi poznávacím znamením…

Vyražíme.  Každou směnu zajišťují dva lidé, a tak máme ve dvanáct hodin sraz s další terénní pracovnicí. Cestou tramvají mám smíšené pocity. Nedovedu si představit, že k nám za bílého dne uprostřed Václaváku přijde feťák. První klienty ale potkáváme už cestou na stanici Muzeum.

„Ahoj, tak jak je?“ ptá se s úsměvem Lenka. Kluk a holka vypadají asi na třicet. Podle ošuntělého a špinavého oblečení soudím, že mladý pár bydlí na ulici. Vyhublá slečna má na vodítku psa, který kolem nás vesele poskakuje. Ze speciální taštičky vyndá slečna špinavýma rukama nádobíčko a do kyblíku nahází kolem deseti stříkaček. „Konzelín mám, stačí voda.“ Lenka podá dívce čisté stříkačky, vodu, pytlíčky s kyselinou na přípravu dávky heroinu a jdeme dál. Většina drogově závislých se se streetworkery nesetkává poprvé. Znají se mezi sebou a tykají si.  

Postáváme u východu z metra na stanici Muzeum. Kolemjdoucí po nás zvědavě pokukují. Lenka mi už v kanceláři vyprávěla, že na ně lidé často volají policii. Většinou si totiž myslí, že  dealují drogy. „Někteří policisté nás jen zdokladují, jiní mají i osobní poznámky. Ale snad se  toz lepší, jsme v jednání s Prahou 1 a 2. Nejspíš budeme nosit černé bundy s nápisem terénní pracovník, aby nás lidé poznali,“ vysvětluje mi.

Konečně se k nám připojila i Nikola a naše jednotka je kompletní. Během pár minut se kolem nás utvoří hlouček lidí. Nejen těch z ulice, kteří si stříkačky mění hlavně proto, že na nové z lékárny nemají peníze. Přicházejí i obyčejní lidé, na kterých není vůbec poznat, že si píchají. Vypadají normálně, jako já nebo vy.  Použitých stříkaček v kyblíku rychle přibývá a holky skoro nestačí vyplňovat statistiku. Ta se dělá při každé pochůzce a slouží k monitoringu drogově závislých. Do jednoduché tabulky se zaznamenává například počet přijatých stříkaček, vydaný materiál nebo pohlaví klienta.

Zaujme mě ušmudlaná pohledná zrzka, která je evidentně sjetá, přesto si s námi nadšeně povídá: „Beru už pět let, a kdyby tohle nebylo, tak by to byl velkej průšvih. Některý lidi jsou prasata…“ Překvapuje mě, že zrovna feťákům tolik záleží na hygieně, protože většina z nich na to nevypadá. Mají zkažené polámané zuby a šedivé obličeje. Pohledný feťák Honza dodává: „Díky těmhle lidem mám jistotu, že si dám vždycky čistou buchnou…“

Po dvou hodinách na Václaváku máme tři kyblíky narvané stříkačkami. Po obědě ještě vyřídíme pár klientů na Můstku a jdeme na Národní třídu. Projdeme Františkánskou zahradou, ale nikdo nikde. Holky mi vysvětlují, že nejvíc feťáků je tady v létě. Cestou potkáváme holku s klukem, kteří si vydělávají žonglováním. Pětadvacetiletou silnější Danu už holky dobře znají. I já jsem ji tu několikrát cestou do školy potkala a nikdy bych neřekla, že bere.

 „Kolik?,“ ptá se Lenka.

„Čtyři,“odpoví Dana a poslušně hází buchny do kyblíku jehlou dolů. „Využívám tuhle službu dennodenně a jsem moc spokojená,“ usmívá se.

Na Jungmannově náměstí sedí na lavičce starší špinavý chlap. Vypadá zoufale. Žádné stříkačky na výměnu nemá, ale i tak se holky ptají, jak mu je. Vypráví, že si včera vzal moc a ještě do rána popíjel s kamarády. Několik hodin si prý vůbec nepamatuje. Lenka ho nabádá, aby navštívil „káčko“, kde dostane teplý čaj a v případě potřeby i léky. Chlapovi se ale nechce.  

Už ráno mi Lenka vysvětlila, že se kromě výměny použitého materiálu se snaží klienty odkazovat i do kamenných zařízení: „Ulice není prostor na ošetřování. Je to špinavé prostředí.“ Kontaktní centrum, neboli „káčko“, je jedno ze středisek Drop Inu, kde jsou drogově závislým poskytnuty podobné služby jako při streetworkingu. V zimě tady navíc dostanou teplý čaj, polévku a mohou si i zavolat. V případě zájmu jim sociální pracovníci pomohou najít práci, nebo je seznámí s metadonovou léčbou. Ta je prvním krokem k ukončení užívání drog.

Vyrážíme na Karlovo náměstí. Už mi začínají umrzat ruce a bolí mě nohy. Holky jsou na dlouhé pochůzky zvyklé, hrdě kráčejí s velkými taškami přes rameno. Z vylidněného Karláku míříme na Florenc a hned u metra potkáváme několik klientů. Vše probíhá jako obvykle; klient nahází buchny do kyblíku, vezme si od holek vše potřebné a jde se dál. Míříme do Karlína, kde se pohybují především Romové.

Cestou nakoukneme do místního non-stopu, kde po nás nervózně pokukuje mladá vietnamská servírka. Jakmile vylezeme, žene se za námi muž. Z taštičky na nádobíčko vysype několik stříkaček. Vychrtlá romská dívka nás prosí o heparoid, mastičku na zánět žil… Prý si píchá do třísla a už ji to dost bolí. Nevypadá na víc než dvacet.  

Na tramvajové zastávce Karlínské náměstí se s holkami loučím. Lenka s Nikou ještě vyráží projít Palmovku. S Lenkou jsme si padly do oka, a tak si hned měníme kontakty pro další spolupráci. Nastupuju do tramvaje a koukám, jak v dálce mizí ty dvě statečné holky s legračními červeno-žlutými kyblíky plných stříkaček.

Asi budu muset babičce pár věci vysvětlit. Například že výměna stříkaček neznamená podporu uživatelům drog, ale především bezpečí pro ostatní. Třeba i pro mou ségru, která si často hraje na pískovišti. Kdykoliv se kdokoliv z nás může nešťastnou náhodou nakazit. Díky Lence, Nikole a ostatním z Dropinu se nám to nestane.

Taky jsem pochopila, že streetworking jako práce není ničím snadným: znamená to mít odvahu a jít přímo do největších problémů. Znamená to potkávat se s lidmi, kteří propadli závislosti a mnozí jsou odsouzení k smrti. Znamená to taky neštítit se jich, mít s nimi soucit a přesto jen dělat svou práci. A ruku na srdce – kolik z nás tohle dokáže…?