Onehdá jsem s mým blízkým přítelem vyrazil poznávat krásy severních Čech, je to ostatně mou oblíbenou kratochvílí. Po zdolání nevysoko položeného hradu Hazmburk, jehož kouzlo spočívá v lahodné poloze před Českým středohořím, vyrazili jsme ku osvěžovně do Libochovic. Po nedlouhé debatě jsme zavrhli jak hostinec, kde točili Plzeň (já), tak putyku Budějovického Budvaru (oba) a nakonec, značně žíznivi, jsme usedli po marném hledání dobrého piva do špeluňky, která nám nabízela Staropramen. Pravda, cesta to byla z bláta do louže, leč potřebě doplnit stav se nedá uhýbat dlouho. Pokouřili jsme kamelku, značně tlumeným hlasem podebatovali o mizerné perspektivě menších obcí na Lovosicku, zaplatili a vyrazili na místní stanici, odkud jsme se chtěli dostat vlakem blíže civilizaci, dá-li se o něčem takovém v případě Lovosic mluvit. Kamarád si odskočil za nevábnou budovu železniční zastávky ulevit od nedobrého piva a já v odpoledním slunku pozoroval zuřivě gestikulujícího výpravčího, který se nás snažil souborem zmatených posunků přimět k nástupu do šukafonu, jak se motorovému vozu řady 810 též říká. Nastoupit jsme nakonec zvládli a vrcholný výplod socialistického hospodářství, který úspěšně zaplevelil Česko a bývalé Uhry, se dal s hurónským zvukovým doprovodem do pohybu. Množství decibelů a kouře rozhodně neodpovídalo rychlosti samohybu, to ovšem cestující stíhat neřešili. Někdo se zaobíral snahou otevřít směšně malou výklopnou část okna, čerstvě nastoupivší hrdinně hledali pohodlnou pozici na prkně potaženém koženkou, kterou nenašli. Kdesi vzadu se rozplakalo dítě. S pobavením jsem sledoval kolorit české železniční dopravy. Po pár kilometrech, které se zdály delší, než by bylo zdrávo, vlak zastavil před výhybkou. Zpocený mužík v modrém po menším zápasu s dveřním mechanismem vystoupil a jal se přehazovat železniční zařízení. Po průjezdu jej pak vracel do původní pozice, naskočil do vagonu a celé osazenstvo pokračovalo smutnou rychlostí ke svému cíli. Kamarád celou situaci glosoval pár připomínkami z řad nejapných a já se pohroužil zpět do svých myšlenek. A tam, kdesi v řepkových polích u Úpohlav, mi to došlo.

Vždyť je to krásné!

V kvapem letící společnosti, klimatizovaných automobilech, soláriích, na pedikúrách, v hampejzu, nikde na člověka nedýchne kouzlo starých časů tak, jak se to cestujícímu stane na českých lokálních tratích. Ta instituce má své neuvěřitelné kouzlo. V promaštěných kupé, při každém závanu toalety, s každým cukavým bržděním čtyřicet let starých střepů si čím dál víc uvědomuju, že bych na tento skanzen ve velkém neměl nadávat, ba právě naopak, měl bych si ho vážit. Odlesk staré slávy, blízké připomenutí časů předrevolučních, ve kterých má generace v lepším případě srala do plen, v horším (?) ještě ani neplánovala své entrée. Čím více na dráhy nadávám, tím více je mám rád.

Motorák si spokojeně brumlal na kolejích z dob mocnářství, považujete-li za brumlání pracující motor hlasitosti startujícího dopravního letadla a zvuku připomínajícím sekačku z dob, kdy Bédu Trávníčka ještě nedabovala Jiřina Bohdalová. Vzpomínal jsem na všechny zážitky s drahou spojené. Před čtyřmi lety jsem, kupříkladu, cestou z Brna do Prahy ztratil v nočním vlaku botu. To jsme takhle jeli s přáteli z hokejového střetnutí mezi Ústeckými Lvy a Kometou, po značné konzumaci rozličných alkoholických nápojů jsem si ustlal v kupé, jako slušný muž si zul boty a usnul zdravým spánkem opilce. Když mě v Praze budil průvodčí, jedna bota nebyla. Prostě zmizela. Můžou se ztratit dvě boty. Ale jedna? Který botní desperát by byl schopen takového činu? Vystoupil jsem za notného hudrování z vlaku, napůl obut, napůl zut. Jeden kolega mi velkoryse nabídl svou botu se slovy, že se půjde ještě do kupé podívat. K jeho smůle se ovšem po nástupu zavřely dveře, vlak se ponořil do tmy a dal do pohybu kamsi k odstavnému nádraží ve Spořilově. Tohle se vám v autobuse nestane. V autobuse vám na toaletě nenabídne průvočí cigaretu se slovy "Dávám si voraz, nechceš taky žváro?" A těch souloží, ke kterým došlo mezi znuděnými dvojicemi na dlouhých trasách. Je půvabné, jak člověk nemusí ani vydávat mnoho energie. Rytmické drncání vlaku pomůže podobně jako hráči na hudební nástroj metronom. Cestování vlakem má své kouzlo, které spočívá v tradici, historii, nostalgii.

Když jsme s kamarádem dorazili do Lovosic a přestupili na tradiční rychlík do Aussigu, vzal jsem zátku od piva a zapřel jí okno tak, aby vznikla větrací škvíra ideálních rozměrů. Někdy v tu chvíli jsme potkali protijedoucí City Elefant. Hezký, moderní vlak s klimatizací, povětšinou i čistými toaletami, sedadly s látkovým potahem... A bez duše. Bolestně mi došlo, že jednou budeme na cesty hnusným zaplivaným vlakem vzpomínat s podobnou nostalgií, s jakou mluví děda o parních vlacích. Přátelé, cestujme vlakem! S radostí. Odpouštějme zpoždění, nadávejme na zaseklé dveře, souložme v zamčených kupé. Má to své kouzlo.