Gracián je student vysoké školy a jako jeden z mála vysokoškoláků je z děcáku. Jeho příběh mě okamžitě zaujal jak pracovně, tak i osobně. Říkal jsem si, že to bude asi docela borec a že ho rád poznám, tak jsme domluvili dopolední čaj v Coloseu kousek od naší kanceláře na Praze 2.

Dorazil jsem na rozhovor tradičně s mírným zpožděním v době, kdy už měli za sebou Richard s Graciánem několik otázek, a fotografka Jana se točila kolem stolu. Řekl jsem pár slov o celém projektu a pak jsme si prostě povídali o tom, jak se do domova dostal, jakou měl motivaci studovat a že cítí určitou zodpovědnost jako vzor pro další děti, kterým chce ukázat, že si člověk může jít za svým snem a něco dokázat, i když k tomu nemá zrovna optimální podmínky. Rozvyprávěl se i o finanční stránce svého života a člověk si hned říkal, že to chlapec nemá vůbec jednoduché.

Co vám budu povídat, udělal na mě obrovský dojem svojí bojovností, odhodláním a hlavně tím, že nebyl nějak zapšklý vůči světu a lidem, těšil se na další výzvy a získávání prvních pracovních zkušeností v oboru, který studuje – žurnalistika.

Při placení si chtěl přirozeně zaplatit svoji útratu, ale když už někoho vytáhneme na rozhovor, většinou za něj ten čaj za padesát v centru Prahy zaplatíme.

Přemýšlel jsem pak několik dní o všem, co Gracián říkal, mimo jiné o tom, jak musí vystačit s 85 korunami za jídlo a pití na den. A uvědomil jsem si, že chodíme pít čaj za většinu jeho denního rozpočtu, a kdybych ho na ten čaj nějakou náhodou nebo omylem nepozval, nechal bych mu na zbytek dne asi 30 korun na jídlo. To není moc. Nějak mě to přinutilo se zamyslet nad tím, co si člověk kupuje a jak nám občas přijde, že máme něčeho málo. A taky jsem si uvědomil, že Gracián je ve svojí pohodě ještě mnohem větší borec, než jsem myslel.

Adam Kožela, vydavatel