Poslední dva dny jenom vedly k tomu, abych se tak zhulákal. Začalo to už předevčírem, kdy jsem čekal na autobus v mém rodném maloměstě, který mě měl dovést do Prahy. Nazítří jsem tam měl dělat zkoušku. Byl větrný den a u zastávky nebyl žádný sloup veřejného osvětlení. Sundal jsem si batoh, flašku s pitím jsem si položil do trávy a vytáhnul jsem brašnu s notebookem. Když autobus přijel, hodil jsem krosnu do kufru, sebral flašku a počítač, normálně jsem zaplatil a štráduji si to autobusovou uličkou. Náhle mě do nosu udeřil ten zápach. „Jaký hovado tady tak páchne?“, ptal jsem se sám sebe. Zvědavě jsem pátral po zdroji toho smradu očekávaje nějakého bezdomovce, když mě pohled padnul na flašku, kterou jsem držel v ruce. Pet láhev s vodou byla kompletně od hoven. „Co to sakra...“, vyvalil jsem oči a nechápal jsem. Protože jsem s tou flaškou nějakou dobu manipuloval, měl jsem to svinstvo na prstech, riflích, bundě, prostě všude. Během vteřiny mi to došlo. Protože na zastávce bylo šero, nevšiml jsem si, že láhev s vodou pokládám přímo do psího (nebo bůhví jakého jiného) hovna. A protože bylo větrno, ucítil jsem zápach až v krytém autobusu. Pochopil jsem také, proč se na mě řidič tak divně koukal, když jsem mu platil.

Vystřelil jsem z autobusu jako střela. Láhev okamžitě letěla do křoví a já se snažil bundu otřít o trávu. Po chvíli jsem požádal řidiče, který ztěží potlačoval smích a údiv zároveň, abych si mohl bundu dát do kufru, protože uvnitř by docela silně zapáchala. Na sedadle jsem si poté ruce utřel do papírových kapesníků a ty vyhodil ven. Z nejhoršího mě to dostalo, ale přesto jsem musel být dost cítit, protože celou cestu si vedle mne nikdo nesedl.

Druhý den ráno jsem na sebe hodil oblek a vyrazil na zkoušku. Newtonovy zákony rovnováhy skutečně zafungovaly a po neuvěřitelně smolném dni se na mě usmálo štěstí, a já udělal zkoušku jako jediný za A. Navíc mě ještě zavolaly tři kamarádky, jestli s nimi nechci večer zapařit. Vidina společnosti tří krásných holek mě nadchla a říkal jsem si, že bych se z těch sraček, ve kterých jsem včera byl, mohl konečně vyhrabat.

Večer jsme se sešli u jiné kamarádky na bytě v centru Prahy. Načali jsme vodku a začali pít v rychlém sledu. Jak alkohol rychle stoupal do hlavy, začal jsem pokukovat po mé kamarádce Aleně. Už delší dobu jsem byl do ní blázen, ale nikdy jsem nenašel odvahu jí to sdělit. Naopak jsem ve spojení s alkoholem vyhledával spíše holky, ke kterým mě nevázalo žádné citové pouto, a vztah se dokázal rozvázat během chvíle bez jakýchkoliv následků. U ní by to bez následků nebylo, a proto jsem vždycky držel jazyk za zuby. Když nám soused kvůli hluku vynadal, vyrazili jsme směrem k diskoklubu a já se rozhodnul, že dnes všechno o mých citech Alči řeknu. Jenomže pak přišla tma…

Paměť mi začala pracovat až ráno. Jak jsem zmínil, probudil jsem se v bytě postrádaje jakoukoliv vzpomínku z večera. Hlava mi třeštila. S úlevou jsem zjistil, že jsem stále vlastníkem mobilu, klíčů a peněženky. Jen pohled dovnitř peněženky mě šokoval. Byla prázdná. Z původních patnácti set korun jsem se nějakým záhadným způsobem dostal na nulu. Jedno jsem věděl jistě, takovou částku jsem určitě neutratil.

Mezitím z druhého pokoje vstala kamarádka, co na tom bytě bydlela. Smála se: „Prosím tě, co jsi to na mě včera zkoušel? Ses mě celou dobu snažil dotáhnout do postele i když jsi byl totálně na šrot.“ Obočí mi vylétlo směrem vzhůru. „A víš, co mě pobavilo? Vykládal jsi mě, že jsi to zkoušel na všechny holky, co jsi viděl. A protože do toho žádná nechtěla jít, tak jsi šel za mnou.“ Neměl jsem žádný argument, vůbec jsem si nic nepamatoval. Dost mě to šokovalo. Podobné jednání totiž vůbec není můj styl, jsem spíš od přírody romantický typ. Omluvil jsem se tedy, poděkoval za přespání a ještě zmatený jsem vyrazil na kolej.

Celou cestu jsem se snažil obnovit vychlastanou paměť ze včerejška, ale bez úspěchu. Také jsem vůbec nepřišel za to, co se stalo se všemi mými penězi. Kdybych ztratil celou peněženku, tak je to jasné, ale jak může člověk ztratit jen obsah? Na baru jsem ty peníze utratit nemohl, byl jsem už dost namol, než jsme tam přišli. Zašel jsem do menzy na oběd a při žvýkání knedlíku se mi náhle před očima vybavila tvář ženy. Bylo jí asi třicet, chyběly jí čtyři přední zuby na horním patře a byla mi povědomá. „O té se mi myslím zdálo“, uvažoval jsem. Zase o vteřinu později mi to došlo, až mi knedlík zaskočil v krku. Rozkašlal jsem se, tentokrát opravdu šokován. Mozek mě náhle z ničeho nic vyhodil vzpomínku. Tu ženu bez předních zubů jsem potkal včera a byl jsem s ní v nějakém bytě. Neznal jsem ji, ale věděl jsem, že to byla žena lehkých mravů, kterou jsem náhodou potkal na ulici.

V očích jsem už měl výraz nefalšované hrůzy z uvědomění. Obrovský kus skládačky totiž zapadnul na své místo. Má představa o sobě jako romantikovi byla definitivně ztracena. Už jsem věděl, kam se ztratily všechny moje peníze. Byla to platba za nejstarší řemeslo na světě, vykonané tou bezzubou ženou..