V jiných souvislostech mě to obvykle nenapadá. Teď jsem si ale řekla, že by to měli číst studenti. Od takové celebrity to přijmou spíše než od politika. Sotva mi ta myšlenka prolétla hlavou, okamžitě jsem se nad ní pousmála. Mladí lidé v Česku nic takové slyšet nebo číst nepotřebují. Oni už svým dílem přispěli, jednu hrozbu rozšiřování zbraní prozatím porazili. Mluvím o snaze bývalé Bushovy vlády, dosadit nám sem radar.

Snad žádné hnutí od listopadu 1989 nemělo takovou podporu studentů jako hnutí proti výstavbě radarové základny v Brdech. Ti do ní byli nejaktivněji zapojeni. Chodili s peticemi po ulicích, pořádali mítinky a demonstrace, spanilé jízdy na kolech v malých městech, rozšiřovali letáky po školách, bez uzardění o tom debatovali nejen na facebooku, ale i se spolužáky (ti by je přitom jindy s jakýmkoliv politickým tématem poslali do… někam).

KSČM byla od počátku napadána, že populisticky využívá tématu. Problém ale je, že z jejího programu odpor vůči jaderným základnám a konkrétně i vůči tomuto radaru vyplývá. Je to jeden z principů této strany, která tedy nemusela nic využívat, když postoj členů i vedení byl od počátku na sto procent totožný s názorem zhruba 70 procent lidí, kteří radar odmítali. A také ho porazili.

A když se vrátím k Michaelovi Douglasovi, vybaví se mi vzpomínka na naše umělce, kteří proti radaru vystoupili. Ať to byl herci Jan Kačer a Táňa Fischerová nebo filmoví režiséři Zdeněk Troška a Věra Chytilová, ale také třeba Martha Issová, která se zapojila do řetězové hladovky. Její schizofrenní přístup mě trochu překvapuje, když dnes – mírně řečeno kontroverzně – brojí za volbu pravice, která byla většinou pro výstavbu radaru.

Martha Issová s Jiřím Mádlem nedávno svým klipem vyvolali  nářky politiků, různých intelektuálů či obyčejných lidí nad mladou generací – „…jsou tak povrchní…“, „…a tak nesnášenliví“, „…stačí, aby celebrita něco vypustila z huby, a už to berou za svaté“… Ohlédnu-li se na své předchozí řádky, musím s tím nesouhlasit. Jak jde o něco závažného a důležitého – a to hrozba americké vojenské základny nepochybně byla – mají sociální cítění, dokáží se spojit, jdou do hloubky víc než kdokoliv jiný, pochopí, že společným tlakem lze dobré věci prosadit. A nepotřebují k tomu ani Marthu Issovou, Zdeňka Trošku nebo Michaela Douglase…