Není tomu dávno, kdy jsme měli s kamarádem Josefem debatu o vztazích. On, zásadní zastánce vztahů, já, relativně spokojený tak, jak jsem – single. Pořád jsme se špičkovali a kdykoli byl jeden „nahoře“, dal to tomu druhému pořádně „sežrat“ – když on měl vztahové „povinnosti“ a musel rušit jiný program, nebo když jsem já naopak marně sháněl společnost na večer a ho čekalo teplo partnerského krbu.

Vymýšlel jsem argumenty, jak ho přesvědčit, když mě napadlo jedno srovnání – láska je jako kalba. Nejde jen o moji zkušenost, je to něco, co jsem odpozoroval snad tisíckrát, i když samozřejmě výjimky existují. Nejdřív se na to hrozně těšíte a většinou nejlepší jsou ty, které přijdou nečekaně. Prvních pár drinků, prvních pár týdnů si hrozně užíváte, euforie stoupá… Poté přichází doba, která vás prostě baví a čas utíká tak, že to ani nevnímáte – někdy je to pár hodin, někdy pár měsíců nebo pár let.  Někdo v tom rauši vydrží celý život – a proč taky ne…

Když to začne jít z kopce, snažíte se dělat to samé, co dřív pomáhalo, ale znova už to nepomáhá – holt tequila ve 4 ráno nemá stejný efekt jako první nebo druhá, a ze společné dovolené, která vás na začátku tak stmelila, odjíždíte spíše více odcizení.

V obojím platí, že málokdo nejlépe ví, kdy přestat – někdy to zbytečně natahujeme a marně se snažíme, aby to bylo takové jako na začátku. Čím déle se zdržíte „po zenitu“ večera nebo vztahu, tím větší následuje kocovina – proč jsem nešel domů po půlnoci, proč jsem ty problémy neviděl dávno. Čím delší a možní i lepší průběh, tím dýl se z toho člověk dostává – někdy je to den, někdy půl roku, někdy máte památku na celý život, jako když jsem se tuhle při návratu domů nabodl na plot :-)

Toto jsem mu všechno řekl a měl jsem pocit, že jsem vyhrál, že tím jsou všechny „benefity“ vztahu odkryty a celá ta „aura“ je tím vysvlečena donaha. A on mi na to řekl jednoduchou věc: vidíš, přesně tak to je, ale stejně chodíš kalit pořád dokola!

A co z toho plyne? Ať se zamilujete, vykalíte nebo zvládnete obojí – tak s rozumem :-)