Například není to tak dávno, co se mnou můj přítel přestal komunikovat. Vrátila jsem se po třech týdnech z práce (ano opravdu myslím tři týdny jako 21 dní) domů a drahý mě s nadšením přivítal, byl pozorný a přítulný, jenže jsem nebyla doma ještě ani dva dny a najednou jsem pocítila závan severního ledového oceánu. Už neprošel kolem mě a nedal mi jen tak pusu, žádné tulení večer před usnutím a dokonce se mnou vlastně už ani nekomunikoval. Snažila jsem se namluvit si, že jsem paranoidní a že se nic neděje, ale když jsem se procházela kolem nahá on měl pořád moc věcí na práci, řekla jsem si, že je na čase si promluvit. Jenže na moji otázku, jestli se něco děje se mi dostalo lakonické odpovědi, že se o tom budem bavit někdy jindy. "A kdy?!" zeptala jsem se podrážděně, protože to bylo potvrzení, že se něco děje, ale zároveň mi bylo odmítnu podání vysvětlení. U jeho matky jsem dostala poučení, že mám nechat medvěda, až vyleze z jeskyně a tak jsem nechala medvěda, hrát si na kytaru a neotravovala. Večer jsem měla pocit, že už je hovornější a příjemnější, ale v posteli mi došlo, že se to vše týkalo jen třetí osoby u mě už přestal i oční kontakt a jeho snaha nedotknout se mě na tak malé posteli byla až komická. Ráno jsem nevydržela a vybuchla, čekala nás dlouhá cesta a já chtěla mít jasno.
"Co se k sakru děje? Hodláš se mnou ještě někdy mluvit?"
"Tím si nejsem tak úplně jistý."
"Jak to jako myslíš?" pobavilo mě to, "to se jako se mnou chceš rozejít nebo co?"
Přišlo mi tak absurdní, ale ne jako jeho další odpověď.
"No, přemýšlel jsem o tom."
Zůstala jsem jako Lotova žena a on si dál pokračoval na cestě k autu, „Tak pospěš si, musíme už vyrazit!“ Celou cestu jsem si fňukala z okýnka, na místě určení jsem se s hořkým úsměvem věnovala hostitelům a po cestě zpátky už sháněla vhodné nabídky k pronájmu. Večer jsem se naprosto uvolnila díky smrťáckému grogu od jeho matinky a, když jsme dorazili domů, bylo mi už všechno k smíchu.
A tehdy se můj tyran rozhodl být milý. Připravil mi večeři, zkoukli jsme film, při kterým mi dovolil, abych se přitulila. Večer byl i sex!
Od té doby se vrátilo vše k normálu. Život plynul dál, romanticky a královsky jsme oslavili výročí... Ale poslední dobou o tom záseku přemýšlím a sbírám odvahu zeptat se na to, co se to tenkrát stalo. Dnes odpoledne mi zavolal bývalý a dlouze si se mnou povídal a zajímal se, co dělám, jak se mám, jestli s někým jsem (a šťastná?) a jestli bychom se nemohli vidět, v tu chvíli mě napadlo jak jednoduché by bylo sklouznout k opojnému románku, zavzpomínat na vášnivé časy (protože tahle láska dlouho netrvala a nestihla tak nějak okorat). Protože nic člověka tak nepotěší, jako když ví, že po něm pořád někdo touží.
Chci tedy opravdu vědět, co se tehdy vlastně odehrálo, co způsobilo studený závan, když už je tu zase jaro?