Moje kamarádka se nedávno rozešla s klukem, se kterých chodila přes pět let. Já říkám nedávno, ona říká, že je to už doba. Jsou to asi tři měsíce.

On bude mít narozeniny a mu chtěla nějak popřát, ale nevěděla, jakým způsobem. Nechtěla to udělat nějak neosobně, jako když vidíte na FB hlášku, že někdo z vašich „přátel“ bude mít narozeniny a tak mu napíšete na zeď „všechno nejlepší, vole! kdy zapaříme?“ a pod to se přidá kolona dalších známých.

Chtěla, aby bylo vidět, že po tom všem jí na něm pořád záleží, i když prostě vztah z různých důvodů nevyšel, a že ví o tom, že má narozeniny, a chce s ním být v kontaktu. A tak se mě ptala, jestli by vkusné papírové přání bylo to pravé. Já přesně věděla, v jaké patové situaci zrovna je. My holky prostě chceme, aby si na nás bejvalej vzpomněl, když máme narozeniny (i když se pak rozčilujeme, jak si vůbec dovoluje nám napsat), a když si nevzpomene, dost nás to žere. Jednou jsem (nutno přiznat) v dost podroušeném stavu napsala bejvalýmu sms, že mu děkuju za přání k narozeninám a on mi odepsal, že mi přece nepřál, a já na to, že no pávě proto ,a on napsal, že to měl v úmyslu, jen nevěděl, jestli je to už dneska nebo zejtra. Moje ego bylo uspokojeno i tak primitivní výmluvou.

Jenže taky vím, že kluci to tak často nemívaj. Když nám daj kopačky, jsou rádi, že to maj konečně za sebou a že už od nás maj pokoj. A když jim ty kopačky dokonce dáme my, je to ještě blbější situace.

„Jsou to teprve tři měsíce,“ říkám.

„No to mi přijde jako docela dlouhá doba,“ namítá ona.

„Vždyť jste spolu chodili přes pět let!“

„No a to znamená, že spolu teď teda nebudem pět let mluvit?“

„No to ne, ale myslim si, že on ještě nemá pocit, že byste mohli bejt už jen kamrádi.“

„Ale já bych chtěla bejt v kontaktu, přijde mi nesmyslný dělat po pěti letech, že se neznáme. A čím dýl spolu nebudem ani mluvit, tím víc se budem odcizovat.“

„Ted říká, že nemá pocit, že by se po rozchodu chtěl s bejvalkama ještě nějak vídat,“ vnáším do situace trochu mužského nadhledu. „I když můj bejvalej se zas se svojí bejvalkou docela kamarádil a chodili spolu na snídaně a...“ a pak si vzpomenu, že spolu vlastně taky spali, takže to není zas tak dobrej příklad. „Ale myslíš, že byste spolu byli kamarádi, kdybyste spolu tehdy nezačali chodit?“ napadá mě zajímavá otázka.

„Myslím, že bysme se potkávali na koncertech a taky máme společný známý, takže myslím, že i jo. Měli jsme hodně společnejch zájmů. Myslím, že při pětiletým vztahu člověk musí bejt s tim druhym i kamarád, ne? A co ty, myslíš, že bys se svejma ex byla kamarádka, kdybyste spolu nechodili?“ nadhodí ještě zajímavější otázku.

„Hmm, s M. se docela kamarádím, vždycky jsme ale byli spíš kamarádi, protože nám ten sex nikdy nešel, takže nevím, jestli by se tohle dalo vůbec počítat. Ale aspoň jsem s ním mohla kouřit v posteli... Cigarety. Se Štěpánem jsem se viděla poslední dobou asi dvakrát a přijde mi to stejný, jako když mi bylo těch 17, a to mě, po pravdě, už vůbec nebaví. S mym poslednim bejvalym si myslim, že bysme se potkávali v hospodách a taky máme společný kámoše, ale nemyslím si, že bychom někdy byli kamarádi.“

„No tak s nim to taky začalo přes postel, ne?“

„No jo, ale byli jsme spolu přes dva roky a já si fakt nemyslim, že bysme mohli bejt kamarádi. Hele, když tak o tom přemejšlim, spala jsem s víc jak deseti klukama a nevim snad o nikom, s kym bych se za jinejch okolností chtěla kamarádit. Zato jsem s nima mohla téměř kdykoliv vyplnit období sucha.“

„No jo, asi si s nima nespala proto, že by měli zajímavej světonázor! Ale podle mě, dobře děláš.“

„Haha, asi máš pravdu. Hlavně, když si budu moct pokecat s otcem svýho dítěte.“