Me, the puppeteer

Asi už od malička jsem měla hloubavou povahu a byla zvídavá. Často jsem seděla někde pod stolem, či za křeslem, hrála si a při tom poslouchala o čem se dospělí baví. Všichni říkali: „To je ale klidné a rozumné dítě.“ Vypozorovala jsem tak různé reakce lidí na různé podněty nebo situace. Často jsem sama zkoušela, jak daleko můžu zajít, než to někomu dojde a řekne „dost“. Manipulace s tatínkem mi šla nejlépe.

Když jsem začala chodit do školy, měla jsem špatný pravopis a můj otec mi řekl: „Začni číst! Líp si pak zapamatuješ, co se jak píše.“ A tak jsem začala číst. Uchvacovaly mě knihy s dívčími hrdinkami. Nejdříve dívky v mém věku a později jsem se pouštěla dál po proudu literatury. Historické romány s vychytralými ženami, které se potají bouřily mužské nadvládě.

Najednou se nepozorovaně připlížila puberta a já nevěděla, co si počít sama se sebou. Knihy byly jiný svět, rozhodně zajímavější, než ten můj s hloupými spolužáky a jejich prvními zkušenostmi se sexem a alkoholem, případně s obojím najednou. Přišla jsem na střední školu a moje pracně vybudované postavení ve třídě na základní škole bylo nenávratně pryč. Musela jsem budovat od základů, ale šlo to ztuha. V nové společnosti bylo víc vůdčích osobností než jen já. Mým úkolem bylo je všechny odhalit a vybrat ze zbylých ty nejtvárnější, aby se staly mou družinou. Noví známí znamenali nové situace, které mi ale známé nebyly . Setkání s opačným pohlavím neproběhlo bez kolizí a já si začínala zoufat, že se to snad nikdy nenaučím. Obyčejné knihy natož dívčí romány nemohly stačit. Bylo třeba hledat v literatuře nové směry. Vrhala jsem se i na deníková vydání v naději, že snad zde najdu něco nových informací ze životů, které se opravdu odehrály. Mou drogou byly „deníky feťáků“, přitahovala mě atmosféra zakázaného a nebezpečného. Tam jsem také směle zamířila hledat svého prvního vyvoleného. Můj nově objevený sociální pud se ve mně zakořenil velmi hluboko a já se rozhodla takového ztroskotance najít a vysvobodit ho svou láskou a dobrotou. V knize Paměti růže jsem ovšem objevila šokující informaci (a na nějakou dobu mi to i zprotivilo Malého prince), že muži jsou verbeš a po zatraceně nevydařené zkušenosti s první láskou, jsem se rozhodla stát se bestií. Jenže bestií se ček rodí, musí na to mít buňky. Já se narodila prostě jako pozorovatel, jako houba, která nasává informace. Všechny jsem si je ukládala a ony se mi teď malinko motaly. Při hledání známosti jsem se podvědomě řídila svým sociálním cítěním, ale rozhodnutí být zlá mě neopustilo.

Před koncem středoškolských studií má, tou dobou už dost přetížená, síť vztahů totálně zkolabovala. Rodné město bylo příliš malé na to, aby se informace nakonec nerozprchly do všech směrů a nedostaly se do nepovolaných rukou. Po tom karambolu, dalo by se říci „velkém třesku“, mi zbyla jen má nejvěrnější a s tou jsem se vydala na další štaci – studium na vysoké škole.

Veškeré inormace už jmem uměla líp využít, a tak to všechno teprve začalo bejt zajímavý.