Obdobné úvahy jsem měl na akci u kamaráda, kdy jsem pozoroval jednu mou známou. Markéta byla oblečená v elegantním skoro až manažerském oblečením a z jejího pohledu byla patrná únava. Marně jsem v Markétě hledal tu dívku, kterou jsem znal dříve a která mně učarovala svou spontánností. Dnes měla vážnou známost a veškerý svůj volný čas věnovala škole, práci a svému příteli. Na své alkoholické přátele už neměla příliš času a jak sama říkala: „Je lepší nepít. Líp si zašukám a ráno nemám kocovinu.“

S Markétou jsem se seznámil na místě, kde tehdy trávila velké množství svého času. Na baru. Pil jsem vodku s džusem a koukal po holkách, když ke mně přišla a familiérně pronesla: „Támhle s kamarádkou hledáme někoho do trojky, šel bys do toho?“ Málem jsem tu vodku vyprsknul: „Cože?“ Šokoval mne její tón hlasu, jako by mluvila o něčem naprosto běžném. Se stejnou běžností jako si například kupují lidé každé ráno noviny v trafice, ale rozhodně si nedomlouvají sex. A navíc ve třech.

S díky jsem odmítnul, protože by to bylo proti mému pravidlu, nespát s holkami, které znám pouze v řádu hodin a ne v řádu dnů, jak by to podle mého mělo být. Však dívka mě zaujala natolik, že jsem si řekl o číslo a týden nato jsem jí zavolal. Sešli jsme se záhy a já mohl zkoumat s kým jsem měl tehdy v noci vlastně tu čest. Markéta byla dívkou, která se shlédla v beatnických románech. Zbožňovala romány Keruaca a Bukowského a líbilo se jí napodobovat jejich styl života. Po nocích pila, pařila a poté hledala zážitky jakéhokoliv druhu, aby je ve dne, když se zbavila kocoviny, sepisovala na svém počítači.

Markétu jsem si hned oblíbil a pravidelně se zúčastňoval jejích výprav za zážitky. Jednou, když jsme byli po zavíracích hodinách vyhozeni z jedné pražské diskotéky, jsme stáli na nábřeží Vltavy pozorujíce osvětlené Hradčany a proudící říční tok. „Co kdybychom se šli vykoupat?“ řekla náhle Markéta. Mou první představou byla společná večerní koupel ve vaně, ale k mému zklamání jsem si záhy uvědomil, že myslí ledovou řeku před námi, blyštící se ve světle rozzářené noční Prahy. „Dobře, ale musíš mě potom zahřát,“ opáčil jsem. „Tak platí!“ Nutno ovšem dodat, že teplota, v tehdejším únorovém dni, nedosahovala více než 5° nad nulou.

Došli jsme k jednomu z vltavských mol s kotvící lodí. Než jsem se dokázal vzpamatovat, Markéta byla rázem ve spodním prádle a hned skočila do vody. „Není to tak studený, jak jsem si myslela,“ řekla mi, když plavala kolečko okolo lodi. „Přece se nenechám zahanbit holkou,“ řekl jsem si a také jsem se svlékl a vlezl do vody. Povrch byl ale kluzký a navíc ve spádu. Jakmile jsem se namočil po kolena, pocítil jsem polibek ledové řeky a ztratil jsem odvahu. Náhle jsem ale uklouznul a celý jsem zahučel do mrazivé vody. „Bože, ty jseš tak blbá! Ty jsi blbá!“ obrátil jsem se na Markétu, jakožto viníka, který mě do této nepříjemné situace dostal. Asi po minutě jsem se úplně zmrzlý vyškrábal nahoru pomocí elektrického kabelu, jaký vedl k lodi. Markéta naštěstí splnila svou část slibu a polibky se jí podařilo mně znovu trošku rozproudit krev v žilách.

Když jsme se oblékli a odcházeli pryč, Markéta si postěžovala: „Mě tak studí ta podprda, to je k nesnesení.“ „Tak ji hoď do hajzlu,“ opáčil jsem ještě naštvaný. Markéta posléze si podprsenku opravdu stáhla zpod svého trička, své spodní prádlo hodila přímo na loď kotvící poblíž našeho koupacího místa. Nějaký námořník se další den jistě divil, co se asi na jeho lodi mohlo dít.

Dnes jsou pro Markétu podobné avantýry jen vzdálenou vzpomínkou na její minulý život. Ten se nyní rozhodla založit na dlouhodobějších a trvalejších hodnotách, než jsou pouze zážitky. Za zlé jí to nemám. Přesto, někdy si přeji, aby se ta stará Markéta na tento svět vrátila. Alespoň na jednu noc. Možná se mi to splní. Nikde totiž není psáno, že se člověk nemůže změnit zase zpátky.