Zprávě o otevření předcházela s odstupem několik měsíců zpráva o hrozbě bankrotu emirátu Dubaj. Náročné projekty a finanční krize zemi vyčerpaly natolik, že museli přijmout peníze od vládce sousedního emirátu. Železobetonová budova, která se stala pýchou Dubaje, byla nakonec pojmenována po něm, což v očích místních jistě způsobilo určitou trpkost.

Po dokončení objektu stavitelé prohlásili, že díky vyzkoušení nových stavebních technik v praxi jsou nyní schopni na další budově prolomit výšku jednoho kilometru. Pravděpodobnost blízké realizace podobného projektu je však mizivá. Důvodem je celosvětová hospodářská situace a také fakt, že celá myšlenka příliš vysokých budov, není příliš ekonomická.

Výhod, jaké mají objekty podobné Burdž Chalífě, totiž moc není. U stavění výškových objektů jde především o prestiž a slávu než o praktická hlediska. Racionálním argumentem je zde cena stavebních pozemků, která ve světových metropolích je vyšroubována k nemalým částkám, a přirozenou reakcí je proto zvyšování budov. Hlavním problémem výškových staveb je však tzv. daň z výšky (viz. obrázek grafu). S narůstající výškou totiž rostou i síly od větru, s kterými se objekt musí vypořádat a přenést je do základového podloží. Ztužení objektu proti těmto silám je drahé a s rostoucí výškou exponenciálně stoupá. Náklady stoupají také na zakotvení celé budovy do podloží. Dubajská věž je např. založena na 850 pilířích hlubokých 50m. Zkrátka za výšku se platí, a ne zrovna malými penězi (cena Burdž Chalífy byla také stanovena na přibližné částce 1,5 miliardy amerických dollarů).

Nevýhodný je i běžný provoz budovy, kdy se například na obyčejné spláchnutí záchodu musí voda čerpadly vytlačit do výšky mnoha stovek metrů. Klíčovou záležitostí jsou také výtahy, jakožto hlavní vertikální komunikace v objektu. K této důležité části přispěly „české zlaté ručičky“, kdy část výtahů na stavbu dodala pardubická firma Pega Hoist. Chlazení objektu je taktéž velmi náročné a odhad potřebné chladící energie je roven ekvivalentu 10 000 tun ledu.

Stavba v pouštních podmínkách nebyla jednoduchá a stavbaři museli vymyslet, jak betonovat v teplotách dosahujících až 50°C. Beton totiž sám o sobě při tuhnutí vytváří tzv. hydratační teplo a vyšší teploty mu nedělají příliš dobře a ovlivňují jeho budoucí nosnost. Stavebníci proto betonovali zásadně v noci, kdy teploty poněkud poklesly, a do betonové směsi přidávali ledovou drť, která je běžnou součástí míchaných nápojů. Beton nakonec dokázal splnit požadované parametry.

Burdž Chalífa se již dokázala zapsat do dějin. Pouze čas ukáže, zda se lidstvo bude cestou lámání výškových rekordů vydávat i nadále a zda podobné zprávy o vysokých budovách budeme vídat častěji. Dubajští stavbaři by jistě nebyli proti.

Graf viz. Katedra ocelových a dřevěnných konstrukcí ČVUT

Pavel Prchal